O nás...aneb jak můj život ovládli tervíci
Moje cesta ke psům a později k tervíkům je celkem dlouhá. Už jako malá holka jsem vždy toužila po psovi, rodiče mě museli neustále hlídat, abych si nějakého nedovedla domů a když už jsem nějakého přecejenom přivedla, tak nikdy ani neprošla skrz důraznou kontrolu ve dveřích a to, mojí mamku. Jelikož jsem psa nikdy neprosadila, tak jsem začala aspoň s křečkama, kterých jsme měli nesčetně a další byla andulka.
Zlomový bod ke psům byl mamky slib, že pokud donesu vyznamenání v 6. třídě, tak mi pořídí psa. Jelikož ani nedoufali, že by se něco takového mohlo stát, tak byli rodiče v naprostém klidu. Nejprve jsem donesla vyznamenání v pololetí, ale byla jsem odbita, že se to nepočítá, že se to počítá až na konci roku. Tudíž jsem další půl rok ležele v učebnicích, abych podmínku splnila. Doma už asi panovala nervozita, zvlášť když na třídních schůzkách paní učitelka řekla, že když se zadaří, tak vyznamenání mít budu. Nakonec jsem poslední ohrožení z češtiny zažehnala a v červnu donesla Vyznamenání :o) Bylo tedy jasné, že slib budou muset splnit :o)
Plemeno mi byl naprosto jedno, byla jsem hlavně šťastná, že se povedlo. Ale náhoda tomu napomohla, že na sídlišti byli zrovna k odběru malý belgičani - maliňáci, našim se moc zalíbili, ale tito už byli rozebraní než jsme se rozhodli, tak jsme začali hledat. Sháněli jsme malého maliňáčka jako rodinného přítele(kdybych jen tušila čemu všemu se budeme věnovat). A na jedné návštěvě na nás spolu s malinkama vyběhlo "cosi" zrzavého, ale hlavně chlupatého. No to bylo něco pro mě, byla jsem z fenky nadšená, ale bohužel to byla feneček a mi chtěli pejska. Chovatelka nám tedy poradila, že "to" chlupaté je taky belgičák, ale tervueren a mě bylo jasné, že už jiného nechci. Začali jsme tedy shánět až jsme šťastnou náhodou narazila na ChS Z Kovárny paní Hanky Pisarčíkové, která zrovna měla štěňátka k brzkému odběru. Rozjeli jsme se tedy do Hradce Králové, abychom se podívali celá rodina jak vlastně vypadá dospělý tervík. Ten okamžik si pamatuji dodnes, smečka malých chlupatých kuliček a nešťastná mamina, která by nám jich naložila plnou náruč. Tenkrát jsem si vybrala pejska s hnědým obojkem, byl hrozně kontaktní a hned si mě vlastně vybral taky. Za 14 dní jsme si již pro něj jeli i s připraveným jménem - Huck. Šla jsem si pro něj do výběhu a najednou koukám kdepak je ten můj klučík a ejhle, oni obojky už nemají...ale naštěstí Hanka věděla přesně, který to je :o) A tak s námi domů odjížděl malý "Ďáblík Z Kovárny".
Zkoušeli jsme toho s Huckem hodně a snad i s úspěchy. Zamilovali jsme si oba agility a jak je to normální u agiliťáků, tak u jednoho psa člověk nezůstane. Rozhodnutí bylo velmi jednoduché, rozhodně Tervík a o chovateli jsem měla už jasno hned o začátku, od koho jiného než zase od Hanky(chudák, kdyby věděla co jí postihlo, když jsem si u ní rezervovala pejska). Na pejska jsem byla druhá v pořadí a tak jsem doufala, že tam budou min. dva... Měsíc do narození štěňátek byl opravdu velmi nekonečný, ale dne 22.5. 2007 mi konečně přišel mailík, že Veguška začala rodit :o) A jak je ta příroda škodolibá, tak se narodilo celkem 6 psíků a jedna jediná fenečka. Neustále jsem otravovala Hanku jak se mají a co dělají :o) Hned jak otevřeli očka, tak začali mé pravidelné návštěvy(tímto děkuji moooooc Hance, že to se mnou vydržela
) až konečně nastal den, kdy s námi Lexus odjížděl domů, kde na něj čekal žárlivý Huck. Přesto jsou to kámoši do života...
A jaký je život s nimi? Jedním slovem neuvěřitelný. Už si ani nepamatuji jaké to bylo bez nich. Člověk získá věrného a neohroženého přítele na celý jejich život. Vždy když se podívám do jejich očí, tak v nich vidím tu bezmeznou oddanost a lásku. A právě proto si svůj život bez nich již nedokáži představit. Můj život by byl bez nich prázdný.
Takto tedy začíná závislost na těch chlupatých, zrzavých hafanech...
Ještě jednou bych chtěla moc poděkovat Hance, která mi vždy velmi ochotně poradila i pomohla a že vůbec má s námi takovou trpělivost
a jak to pokračovalo?
No přece, že nám do života vstoupil Honza s Babetkou :)